*Proč lhát ?! Stačí mluvit pravdu, aby nám nevěřili ...*

*Největší štěstí člověk má, když může žít pro to, pro co by byl ochotný i zemřít !*

*Milovat neznamená mít jen rád, milovat je věřit a pravdu znát, milovat je jako podat si ruce, propojit duši i srdce ..*

Zkrátka křeček :P

28. května 2010 v 14:08 | Hanky =) |  Povídky & Příběhy
Další povídka z našeho ,,oboru,, :P Autorovi opravdu závidím jeho talent! Je to podle mě moc vydaŕený příbéh s pravdivým podtextem, i když neoćekávaným koncem!.. Příjemné čtení :)!..

(Pro povídku..- klik na *Celý článek*)



Venku padaly první sněhové vločky v letočním roce a na autobusové zastávce už bylo plno. Bylo za deset minut půl osmé,čas,kdy autobus s funěním přijede,aby nabral děcka jedoucí do školy a důchodce,ženoucí se za vidinou ranního nákupu.

S menším zpožděním se přihnal i malý kluk,Ondra. Na hlavě modrá čepice s obrovskou bílou bambulí,kolem krku modrá šála,rozepnutá bunda. Nastoupil do autobusu,koupil si lístek a začal se rozlížet,kde si může sednout. Všude,kde nebylo obsazeno,měli děcka aktovky,aby si nemohl sednout. Přišel k jednomu klukovi: "Smím si přisednout?" Kluk se na něj ani nepodíval. Popošel k dalšímu sedadlu. Ani tady se nedočkal odpovědi. Ze zadních sedadel se ozvalo: " Hele,dívejte křeček je tady!" A celý autobus vybuchl smíchy. Kluk se smutně podíval na podlahu,stoupl si k tyči,chytil se,aby nespadl a upřel pohled ven.

Ta stará herka pod tíhou lidí klesla více k zemi. Tu kdosi zakřičel:" Ježiš pomóc,Křeček nastoupil,to už ani neodjedeme!" Další salva smíchu. A Ondra měl stále kamenný výraz ve tváři. O pár vteřin později se autobus s heknutím rozjel.

Když konečně po dlouhých deseti minutách dojeli do města,Ondra vystoupil s davem u školy a spěšně k ní vyrazil. Snažil se ignorovat ty posměšné pohledy dalších děcek a dospělých lidí. U školy kdosi rozlil vodu a ta stihla přes noc zamrznout. Ondra si louže nevšiml,stoupl na ni,podjelo mu to a on se rozplácl jako žába na zem. Za zády se mu jen ozvalo:" A jéje,Křeček už ani neumí chodit!" S povzdechem se zvedl a pokračoval v cestě.

V šatně se rychle vyslekl z bundy,sundal čepici i šálu a frr do třídy. Jeho byla poslední lavice,ta nejvíc v rohu. Seděl sám. Nikdo nechtěl sedět s Křečkem. Zvonek ohlásil začátek vyučování. Do třídy vplula učitelka a obeznámila jim,co se teď bude dít. Měli Matematiku. Ta mu vždycky šla. Když zazvonilo na přestávku, všichni si začali sklízet učebnice a sešity Matematiky a vytahovali si Český jazyk,přišla učitelka k Ondrovi. "Můžu na chvilku s tebou mluvit?" Ondra přikývl a následoval ji ven.

"Víš Ondro,ty jsi velmi chytrý kluk. Ale myslíš,že v třinácti letech je dobré tolik jíst? Tvoje váha daleko přesahuje tu,kterou by si měl mít!" Ondra dostal barvu rajčete a sklopil pohled. "Víte paní učitelko,já za to nemůžu. My jsme byli teď s maminkou v nemocnici kvůli tomu a ..." Dál jse již nedostal."Ale Ondro,co mi tu to povídáš za nesmysly. Když tě vidím,můžu říct jen to,že všechny ty špeky máš z jídla!" Ondra popotáhl. "Ale paní učitelko mamince říkali něco o..o...štít.." "Tak dost!" Vyřiď mamince,že by si měl zhubnout,tedy méně jíst a více se hýbat!" A odešla.
Ondra zašel do třídy a posadil se zpátky do lavice.

Když skončilo vyučování,nešel na oběd. Neměl hlad. Místo toho se vypravil na zastávku. Ale autobus domů mu jel až za hodinu. Nevěděl co má dělat. Nakonec se rozhodl,že půjde kam ho nohy ponesou. Cesta ho zavedla do parku. Tam se vydal po vyšlapané cestičce,která vedla směrem vzhůru. Došel až na nejvyšší místo. Ocitl se nad srázem,pod kterým byl zelený palouk.
Zvedl své oříškové oči a podíval se na nebe. Slunce zářilo vysoko. Byla hodina z poledne. V hlavě se mu přehrávali vzpomínky na lékařská vyšetření ohledně jeho tlouštky. Na tu bolest,když mu jehla vnikla pod kůži. Na ta cizí slova,kterými doktoři mluvili i na slovo tolikrát opakované: štítná žláza. Nic mu to neříkalo. A přesto tušil,že v tom slově je obsaženo vše. Vzpomněl si i na maminku. Jak chladně pronesla,že teda dobře,bude na něj dohlížet,bude se o něj starat. Co z toho splnila? Nic. Věčně je v práci i snídani si chystá sám. Přichází až večer,kdy on už kolikrát spí v posteli s plyšákem. A táta? To je to samé. Možná jo ještě občas pohladí fackou po tváři,že je moc hlučný. A když se náhodou sejdou všichni doma,tak se máma s tátou pohádají....

Po tváři mu skanula první horká slza. Chyběl by jim? Co kdyby už domů nepřišel? Co by asi řekli? Možná by si toho ani nevšimli...Podíval se zase na palouk. Květiny na něm jen zářili. Vše bylo tam dole tak veselé. Zatoužil po sladkém objetí zelené trávy. Udělal krok,pak druhý. Naklonil se nad sráz a ...

O dva dny později stál nad jeho roztříštěným tělem mladý policista a zapisoval si informace. O kousek dál byli Ondrovi rodiče. "Asi jsme si ho měli více všímat,"vzlykala jeho maminka. "Máš pravdu,vždyť já ho vlastně ani pořádně neznal,"smutně dodal její manžel. Mladý policista došel k nim:" Vypadá to,že asi spadl ze srázu. Proč,to pořádně nevíme,ale když jsem se bavil i s jeho učitelkou,řekla mi,že Ondra byl chytrý kluk. Jenom trochu víc při těle a kvůli tomu se mu ostatní posmívali. I ona sama mu domlouvala,ať tolik nejí." "Ale náš syn byl nemocný!"vykřikla žena. "On měl nemocnou štítnou žlázu! On za to nemohl!" a ještě usedavěji se rozplakala...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama