*Proč lhát ?! Stačí mluvit pravdu, aby nám nevěřili ...*

*Největší štěstí člověk má, když může žít pro to, pro co by byl ochotný i zemřít !*

*Milovat neznamená mít jen rád, milovat je věřit a pravdu znát, milovat je jako podat si ruce, propojit duši i srdce ..*

První vločky

28. června 2010 v 8:00 | Hanny WebMiss |  Povídky & Příběhy
Na tvář jí dopadly první vločky letošní zimy. Rozesmála se… "Co jsem ti říkala? Pesimisto. Neprší! Sněží! Prohráváš to rok co rok. Teď mi něco musíš dát.". Sledoval ji. Je teď ta vhodná chvíle? Ne, asi ne. "Co bych ti měl dávat, vsadili jsme se, ale neřekli jsme o co..". Uštědřila mu přátelskou herdu do žeber. "To znamená, že si můžeš vybrat co mi hodláš dát, ale míň jak pět korun neberu, to si piš.", smála se dívka a popoběhla pár kroků, snažíc se chytit alespoň jednu z vloček do horké dlaně. Teď je ta chvíle. Věděl to. Lepší příležitost si nemohl přát. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. Ještě pořád se dovádivě usmívala a cvrnkla ho do nosu. Zhluboka se nadechl. A políbil ji. Téměř cítil, jak se jí zastavil tep. Nepřijme to. Neměl jsem to dělat. Je tak nádherná. "Tohle bylo asi víc než pětikačka..", pousmála se. Cítil, jak ho na krku šimrá její teplý dech. Zadíval se jí do očí. "Já… promiň Evi, musel jsem.". Zničil sem to. Totálně sem to zkazil. Celý ty roky sem měl její důvěru, přátelství a teď jsem ji jako lusknutím prstů ztra… Políbila ho. Majetnicky ji obejmul a pustit už jí rozhodně nikdy nehodlal. S jemně rudým nádechem ve tvářích se od něj odtáhla. Jiskřilo jí v očích. Vedle nich se rozsvítila pouliční lampa. Ve ztemnělé uličce se utvořily dlouhé stíny. "Budu muset domů." "Já vím…"...

(Více po kliknutí na *Celý článek*)



...Vrhla se mu do náruče. "Tak už je to rok!", vypadala tak šťastně. "Ještě ne..", usmál se. "Jakto?", zkoumavě se na něj podívala. "Ještě nespadly první vločky.", mrkl na ni. "Ale to přece nemusí být dnes..". "Já vím, ale bylo by to krásný, nemyslíš?", nevydržel jí nepolíbit. Líbali se stejně tak vroucně a procítěně, jako před rokem. Téměř nic se nezměnilo. Jen se znali ještě líp. Vzal ji za ruku. Ihned začala proplétat jejich prsty do nerozlučné smyčky. Usmál se. Věděl že to udělá. Dělala to vždycky. Jenže dnes se jí to nepovede. "Lásko co to… no né..", rozzářily se jí oči. Nemohl jí často zahrnovat dárky, i když by chtěl. Vtiskl jí do ruky stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdíčka. "Miluju tě.". "A já miluju tebe…", objala ho. Podržela si vlasy, aby jí ho mohl zapnout. "Sluší ti..", vzal ji za ruku. Svoji vzájemnou přítomnost si užívali celý den. Povídali si. Smáli se. Líbali se. Byli spolu. Byl to jeden z těch krásných dnů, které prožíval už rok. Naneštěstí, čas stojí proti lásce. Museli se rozloučit. Nevadilo mu to. Věděl, že zítra bude zase jen jeho. Miloval tuhle jistotu. Miloval JI. "Zítra lásko." "Určitě." Chytil ji za pas a políbil ji. "Dobrou.." "Dobrou..", cvrnkla ho do nosu. Usmál se, pustil ji a vykročil z vrátek zpátky na chodník. Přes ulici byla zastávka jeho autobusu. Před očima mu probíhal celý dnešní den, vkročil do ulice. Jen vzdáleně zaslechl troubení auta a skřípání pneumatik o namrzlou silnici. Zrovna znovu prožíval jejich poslední polibek, když ucítil ten smrtící náraz. Svezl se po kapotě auta dolů na silnici. Na jazyku ucítil sladkou chuť vlastní krve. Otočil hlavu k jejím dveřím. Pořád stála u branky. Tak nádherná. Dívala se na něj, neschopná pohybu. Nevnímal bolest, strach ani přicházející jistotu. Nevnímal hlouček klábosících lidí, ani v dálce houkající sanitku. Vnímal jen ji. Usmál se, ale rty se mu zkřivily do bolestného šklebu. Cítil chlad. Ona byla poslední, co viděl. Na tvář jí dopadly první vločky letošní zimy. Rozbrečela se…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama